


Dnes vám ukážu, co byli naši předci schopni postavit, aby mohli těžit železnou rudu. Existoval zde důl a aby bylo možné pokračovat v těžbě, bylo nutné odklonit řeku. Proto vznikly dva souběžné tunely, každý o délce přibližně 1,6 km. Po několika letech se však ukázalo, že ložisko rudy je slabé a těžba se stala nerentabilní, takže byla ukončena. A tak se i řeka postupně vrátila do svého původního koryta. A co je s tunely dnes? Jeden z nich se znovu využívá — vznikla v něm malá vodní elektrárna. Druhý je, až na několik průsaků, prázdný a oblíbili si ho netopýři jako své zimoviště.

Nemocnice byla postavena mezi lety 1903–1906 v době největšího rozmachu města. Oficiální městské zdroje uvádějí otevření kolem roku 1905. Největší období nemocnice Vrchol přišel v 70.–80. letech. Nemocnice měla: chirurgii, internu, gynekologii, porodnici, dětské oddělení, pohotovost. zavřena po roce 1989 začaly problémy: úbytek obyvatel pohraničí, nedostatek lékařů, zastaralý areál, vysoké provozní náklady, změna financování zdravotnictví





Provoz byl ukončen v červenci 2012 z důvodu malého zájmu. Součástí byla také sauna a menší wellness. Byla naplánovaná rekonstrukce ale z finančních důvodu se od ní upustilo. Bazén se vyprázdnil a objekt se částečně zapečetil. A teď, po skoro 15 letech, se s budovou něco děje. Děje se ale přesný opak toho, co by místní chtěli. Budova je vyklízena a zřejmě se plánuje její likvidace. Z důvodu zachování lokace jsou určité věci zamazány.




This is the end....... Poslední slíbená výprava, a to do haly cídírny, kde se ale skrývají i různé dílny, kanceláře mistrů, výdejny materiálu, sklady. K takovému provozu samozřejmě patří i nezbytná budova se zázemím zaměstnanců v podobě šaten a sprch, kanceláří, kartoték a tady i archivu.

Zdravím, také se podělím o fotky z místa které nedávno navštívil i Clearadv Malý domeček který stojí u hlavní silnice v jedné vesnici nedaleko pribrami Patřil nejspíše jednomu staršímu pánovi ročník 62 Na zahradě stojí několik aut většina již bez RZ V baráčku jsme našli dle vytištěného záznamu z bankomatu transakce z roku 2022 Nachází se zde i garáž která byla zvenku zamčena, nicméně se do ní dalo dostat průlezem přes půdu která jak bývá , byla plná všemožného bordelu V garáži jsme našli starého odemčeného žigulíka






🛷 Vyrážím na kopec ne po pěšině ani po schodech, ale po dráze, která má délku víc než 1000 metrů. Šlapu na vrchol sáňkařské dráhy. Vznikla pro oddíl bobů a saní. Počátek se píše od září 1957. Nejdříve se jezdilo na přírodní dráze a pak vznikla dráha betonová. Má osm zatáček a dvě delší rovinky.




















Z hotelu Vaníček se stala už jen odporná smradlavá ruina. Plná bezdomovců a všeho možného. Zhruba 15 minut po našem odchodu z budovy, byla objekt zkontrolovat policie, tudíž to je asi i pravidelně nějak kontrolováno. Pravda že v širším centru Prahy se moc dostupných urbexů nenachází, ale tomuhle bych se asi vyvaroval. Maximálně na nějaké fotky z venčí.


Dříve velkolepý hotel, dnes už ubytovna maximálně pro bezdomovce. Velkolepý hotelový komplex nacházející se na samém konci Prahy, poskytuje více míst ke průzkumu. To, že se jednalo dříve o opravdu krásný areál se můžete stále ujistit na některých rezervačních portálech. Dnes už v areálu probíhají pomalé rekonstrukce, tudíž bych s návštěvou neotálel, a určitě bych byl více obezřetný, alespoň v určitých částech.

Kdysi významný přeshraniční přechod, dnes zpustošený areál s obrovskou kolejovou pouští, kde dnes projede už jen pár vlaků. Obrovská nádražní budova je relativně snadno přístupná. Já jsme navštívil jsem pouze malou část budovy, ale myslím, že stav zbytku bude stejný. Upozorňuji na špatný stav budovy, a nevím jaké jsou v Polsku pokuty pro české urbexery takže bacha :).



Každý vagon a mašina mají svoji konečnou stanici. Po hodně letech, po milionech kilometrů, je čeká ta úplně poslední stanice. V Čechách je většinou tady, pokud je nepotká to štěstí – odprodej dál na východ nebo se nestanou exponátem v muzeu. Tady z nich vezmou některé kovové orgány, které jsou ještě k použití. Ten zbytek rozeberou. Roztrhají ho stroje s drapáky a pošlou na něco nového. Třeba opět na nový vlak nebo hřebík.


Únor 2026 Nehlídané, ale vedle sídlí policie. My jsme se s nimi v objektu nesetkali. Hlavní vchod je uzavřen, ale alternativní je hned u něj. Objekt je velký, má několik podlaží sklepů, v jednom z nich je nakreslený pentakl. EMF tam reaguje až do červena. Celou dobu jsme cítili, že někdo chce, abychom šli pryč a nechce si moc povídat, ve sklepě byla energie trochu jiná. Při průchodu budovy jsme slyšeli hlasitý zvuk, jakoby sebou práskly dveře, dále nic. Z nejvyššího patra je hezký výhled.












Tenhle motorest na naší nejstarší tepně byl uzavřený delší dobu. I když jsem o něm věděl a tehdy byl v top stavu, nestihl jsem ho navštívit včas a to mě dodnes mrzí. Kdo to tam zná, poznal by ho hned podle vstupu, kde byly místo tapet použité noviny ze světa motorů. A teď trochu historie. K uzavření došlo kvůli sporu s majitelem odpočívadla a pozemku pod motorestem. Firma totiž vlastnila pouze budovu, ale dlužila za pronájem pozemků. Když šlo do tuhého, motorest záhadně 🔥 a od té doby se nic neděje.






Velice krásná lokace na dost zajímavém místě na kterém by mě tedy vůbec nenapadlo, že by takový skvost mohl být. Bohužel, ale existují dementní urbexeři, kteří si tento a další kryty přivlastňují a zamykají si ho, takže ten přístup může být ještě těžší, než může působit...














Tak jsem byl vyzván k účasti na průzkumu několika krytů v opuštěné fabrice. Už při prvním pohledu bylo jasné, že nepůjde o krátkou procházku. Areál tvořily vysoké vícepodlažní budovy, mezi nimiž prostor vyplňovala jedna jednopodlažní stavba. Překvapila mě celková velikost komplexu. Bloudili jsme tam tři hodiny a nejsem si jistý, že jsem viděl všechno. Celý areál tvořil zastavěný čtverec o rozměrech zhruba 150 × 150 metrů, ale uvnitř působil jako labyrint – chodby se větvily, schodiště vedla dolů i nahoru. Některé dveře otevíraly jen další dveře. Národní podnik fungoval už od xxxxxxxxxc let. Zpočátku se věnoval výrobě strojů na xxxxx xxxxxx – těžkých, hlučných mechanismů, které tehdy představovaly vrchol techniky. Jak čas plynul, podnik se přizpůsoboval a postupně se podílel i na vývoji prvních xxxxxxxx. Pak přišla revoluce. Stejně jako mnoho jiných velkých podniků i tenhle kolos o pár let později zanikl. Stroje zmizely, lidé odešli a zbyly jen prázdné haly. Budovy se ještě nějaký čas pronajímaly různým firmám, ale ani ty tu dlouho nevydržely. Jedna po druhé odešly, až areál definitivně osiřel. Dnes už tam po původní firmě nezbylo téměř nic. Jen jeden kryt, který kdysi sloužil jako archiv. Uvnitř se válely svazky faktur, výplatních pásek, technických plánů a dokumentů, které tehdy dávaly smysl. Zbytek areálu mezitím převzal chaos. Řádí tam kde kdo – vandalové, bezdomovci, zvědavci i ti, kteří pozorují hvězdy.










Krok za krokem se zvedám výš, vzduch je chladný a tichý. Hledám starou pilu. Mezi stromy se najednou něco objeví. Má to umělé, lidské tvary – velký kus rezavého železa. Zastavím se a poznávám část katru, z velké části zapadanou listím. Jdu správným směrem. Les si pamatuje víc než mapy. O kus dál leží další fragmenty: pokroucený rám, zbytky řemenice. Všechno je roztroušené, jako by se pila sama rozpadla a nechala po sobě stopu. Ještě že stromy nemají listí. Skrz holé větve vidím dál, než by bylo v létě možné. A pak se to objeví. Silo na piliny – vysoké, červené i rezavé. Trubky se bortí a padají, ale silo pořád stojí. Za ním haly bez střech, s okny vyplněnými zvláštními luxfery, které chytají studené světlo. Zastavím se. Našel jsem ji. Ne takovou, jaká byla, ale takovou, jaká zůstala.



Stálý úkryt neboli bunkr proti zbraním hromadného ničení byl vybudován v roce 1988 a naposledy se o něj někdo staral v roce 2004. Dnes je zapomenutý zhruba 30 metrů pod zemí a nedá se do něj dostat jinak než únikovým východem po žebříku. Přestože měl sloužit jako ochrana v těch nejhorších scénářích, zůstal opuštěný a uzavřený před světem. Otázka zní, proč už se o něj nikdo nestará. Není to potřeba? Zapomněli na něj, nebo měl být zapomenut úmyslně? A co když v jeho temných chodbách stále něco čeká…











Štolový kryt civilní obrany slouží k ochraně obyvatelstva v době ohrožení, zejména při válce nebo mimořádných událostech. Jde o úkryt vybudovaný ve štole nebo tunelu ve skále, který využívá přirozenou pevnost horniny. Hlavní účely a funkce štolového krytu: Ochrana před bombardováním a tlakovou vlnou – masiv skály dobře tlumí výbuchy Ochrana před radiací při jaderném výbuchu Ochrana před chemickými a biologickými látkami (kryt bývá vybaven filtrací vzduchu) Úkryt pro civilní obyvatelstvo nebo důležité instituce Krátkodobé přežití – kryty mívají zásoby vody, elektřinu, ventilaci, někdy i hygienické zázemí Výhody štolových krytů: vysoká odolnost díky umístění ve skále menší náklady než stavba nadzemních betonových krytů dobrá stabilní teplota

Zámek by v této ruině málokdo poznal, i když tu byla jistá snaha o rekonstrukci. A nebýt rozmetače hnoje značky Mengele, ani to sem nedávám, ale Mengele? Jako vážně?! To jméno by měl znát asi každý, ale tušili jste, že otec Anděla smrti založil firmu, která 140 let vyráběla tyto agrostroje? Mě by nenapadlo ani ve snu, že do roku 2016 se jakékoliv výrobky honosily jménem téhle kreatury...





Byla ještě tma, když jsme vyrazili na průzkum opuštěného domu v srdci obce. Proto není světlost a kvalita úplně dobrá. Dům snad ještě před covidem patřil paní s postiženým synem. Oba pak ale "zmizeli". Paní zřejmě umřela a syna dali do domova, nebo se odstěhovali do něčeho šetrnějšího. Dům teď chátrá a prodává se přes realitku. Je ale staticky narušený, takže se spíše čeká na demolici.

Bývalý vojenský prostor, nevím zda VVP nebo jen posádkové cvičiště, každopádně armáda zde byla od padesátých let do roku 2001. Postupně se prostor zmenšoval a zmenšoval, takže ve skutečnosti se dají najít pozůstatky armády o dost dál, než je vyznačeno v mapách z devadesátých let. Dle jistých pamětníků byl prostor dříve třeba i čtyřnásobný. Část prostotu se skládala z kasáren, dále z tankodromu, ze střelnice Klášterec, cvičiště Radost, muničního skladu a menších výcvikových zařízení. Právě cvičiště radost je dost nedefinovaná oblast. Ale zjednodušeně je to prostor mezi tankodromem, horní silnicí a západní hranicí prostoru. Kde se ale nacházeli hranice prostoru např. v sedmdesátých letech jsem nikde nenašel. Za každé info budu strašně vděčný. Některé objekty jsou v soukromém vlastnictví, něco je stání, něco chátrá, něco se opravuje, někde jsou pastviny a jinde to zarůstá lesem. Toto místo patří k mým oblíbeným, kdo má nějaké dobré typy v okolí, rád si popovídám a posdílím ;)

Nedávno bohužel zbořený domek z již předem zbořeného statku. Majitelem byl pán, který "se přestěhoval" do domova důchodců, jeho majetek- velký statek, se nakonec dostal do rukou developera, který zahájil demolici. Malý domek, který nebyl téměř vyklizený, však přežil až do tohoto roku. Poslední fotografie z demolice je z letošního roku, zbytek je rok 2021.

V okrese Praha západ se má nacházet mnoho zajímavých podzemních prostor, bohužel ty, které jsem najít chtěl, jsem nenašel, ale objevil jsem něco jiného a také pěkného. I když vstup není pro klastrofobiky vhodný ;) Zřejmě se jednalo o podzemní pískovnu, jako je Močálka a pod. Je to foceno mobilem, takže kvalita nic moc.

Palác, kde musel bydlet nějaký tlouštík a milovník jídla. Proč si to myslím? Palác měl dvě kuchyně a výtah na jídlo. Propadlé stropy a balkon. A hned vedle měl obrovský kolchoz, předpokládám kravín s teletníkem a drůbežárnou, takže soběstačný provoz pro nekonečný hodokvas. Ale ty schody smrti byly boží. A nespadly pode mnou, což se divím...

Zajímavý objekt, který bych zastrčený v tak bohem zapomenutém místě spíš nečekal. Dal by se asi ještě zachránit, s trochou snahy a kopcem financí. Moc hezké litinové kandelábry. Jistě tam bylo i zábradlí ve stejném stylu - to už pravděpodobně magneti odnesli do sběrných surovin.

Byla jednou jedna slévárna, v ní stála ohromná formovna a v ní jako srdce jejích výrobků ve dvou patrech modelárna. Ale co by bylo srdce bez těla? Tady je celé skoro město, kde se připravuje písek, z kterého bude to těsto do forem. Město hvězd se dotýkající, kde i kamarádce horolezkyni bylo blbě. Když ho projdete, zjistíte, jaká je to věda... Pomalu jak stvořit Golema.






Ráno. Nula stupňů a jde mi pára od pusy. Dopínám zip od bundy až kam to jde. Silueta výškové budovy vystupuje z mlhy a s parťákem pomalu hledáme vstup. Nějakou tu chvíli na to už koukáme ze střechy jak si sluníčko probíjí cestu skrz mraky. Stálo za to si přivstat... Díky Simčo za tip :-)


Barokní zámeček vzniklý několika přestavbami původní tvrze, který mnohokrát změnil majitele i svůj účel. Za První republiky v něm legionáři zřídili sirotčinec a nechali budovu adaptovat pro jeho potřeby. Před druhou světovou tu byla dětská ozdravovna. Za války tu byly uloženy vzácné knihy, chráněné před nálety. Po válce tu zas byli mladí Němci z pohraničí na práci, než byli vysídleni "zpět do Říše", kam před válkou jejich rodiče tak toužili. Pak se tu vystřídala učňovská škola, sklady, na které dodnes odkazuje výjev a'la výstřel z Aurory, i domov důchodců. Dnes je v soukromých rukou, byl tu pokus o rekonstrukci, asi posloužil i filmařům jako kulisa, ale nakonec je z něj jen past pro divoká zvířata.





Jedná se už spíše o ruinu, ale díky hezkému okolí, a krásnému výhledu z posledního patra to pořád stojí zato. Areál nemocnice je na celkem odlehlém místě, tudíž není moc velké riziko, nějakého nepříjemného setkání s nezvanými hosty. Ve vyšších patrech, doporučují zvýšenou opatrnost, v jedné části je propadlá střecha, ale jinak komplex působí stále celkem bytelně.
















Co k tomuto místu říct, krom toho, že to, že se stalo urbexem je naší národní ostudou a ukázkou toho, jak si Češi "váží" své historie? Je to místo, kde prý nic není...jen ten genius loci tu je asi ten největší ze všech míst u nás. Jaký dril tu nejspíš prožívali vojáci v době kdy to tu Marie Terezie na popud svého syna nechala vystavět? Měli i oni při výcviku nějakého kaprála Himmelstosse, který tu týral své svěřence při natáčení Na západní frontě klid? A co tu zažívali vojáci První republiky? Nápisy na chodbách psané švabachem i třeba německé balení sichrhajcek tu připomínají to nejtemnější období místa, kdy tu bylo za nacistů židovské ghetto. Konkrétně ženy s dětmi a ve sklepě bylo vězení pro potrestané vězně. Co tu ti naši nebozí spoluobčané zažívali, musí při tom pohledu napadnout každého, kdo má špetku empatie. A možná si řekne, jaké je štěstí, že ty zdi nemohou vyprávět... Po válce se sem vrátili vojáci, tentokrát už ti lidově demokratičtí. Je připomínají dodnes bolševická hesla na budově a jednooký lapka na koni. Pak tu po revoluci ještě chvíli byla armáda, po které tu zůstaly obrázky Dany a ve chvíli kdy odešla, začalo žalostné chátrání, občas okořeněné promenádováním panáků typu Babiš, který i tady lhal, jak bude líp. Mezitím se zřítily střechy a tím zanikly půdní prostory, kde se odehrávala za války dětská opera Brundibár. Trámy střech smutně visí do dvora, kde vězni ghetta směli hrát fotbal a já tomuto místu přeji, aby se dočkalo záchrany už jen proto, že se jedná o součást největší památky holokaustu na světě.
















Výprava k do značné míry záhadnému mlýnu zapsaného už v 1. vojenském mapování, ale nikde jako mlýn nezmiňovanému a přilehlé chatičce, kterou předčasně ukončil nález kosího mláděte v nesnázích... Hajika mě s Amálkou výtáhla na tohle krásné místo s rybníkem s protrženou hrází a já jsem jim za to moc vděčný. Bylo to fajn, bohužel zatím neměla čas dodat popisek našeho společného alba. PS: Malého kosa zamořeného krvesajným hmyzem zachránili v záchranné stanici pro divoká zvířata.















Robert mi ukázal tento kryt s kinosálem pod továrním areálem společnosti založené již před 125-ti lety, který už dávno neslouží svému účelu. Jen mezi všemi halami ještě vedou úzké, normálněrozchodné koleje, i ty portálových jeřábů, připomínající původní smysl areálu. A na konci areálu i konvolut žehliček ze Slovenska, bardotka a prasátko. Jen pro zajímavost, za bolševika se tu angažoval třeba i náš naštěstí už bývalý prezident Milouš.






Nádherná chatka v lese. S čubinou jsme ji prošli.... tak zachovanou a relativně uklizenou chatku jsme dlouho neviděli. Bohužel zjištění, že zde spousta věcí chybí (dle prachu a zpráv pro zloděje) mě jen utvrzuje " není urbexák jako urbexák" Dokonce i agregát, díky kterému v chatě šla elektřina, někdo ukradl. A muselo jim to dát fušku, páč i s čubinou jsem měla co dělat aby mohla být uvnitř a dostat ji ven..... Ten kdo ji navrhoval a stavěl musel být dosti pozorný. Na vytopení celé chatky jsou vybudovány tunýlky chodbiček v kterých probudilo teplo. Zřejmě od krbu bo peci. Je to škoda, že takto chátrá.... Dovnitř už zatéká a stropy jsou tu tam mokré....

Známý mě vytáhl na jeden urbex a cestou z něj jsme se stavili v prostoru bývalého národního podniku vyrábějícího kdysi chladící zařízení. To už je dávno minulostí, kterou připomíná pouze jméno podniku na směrnicích vyvěšených v úkrytu CO nacházejícího se pod správní budovou areálu...

Jediné co z krásného a klidného prostředí kde se dřív nejspíš moc hezky odpočívalo, zbylo. Smutný, nepochopitelně zdevastovaný vnitřek sem ani dávat nechci. Zarostlý, rozlehlý, rekreační areál ve kterým se ještě nachází stopy po ohništi a fajnové udírně má, myslím si určitě své kouzlo.. konec..konců jako většina budov a areálů zapomenutých v čase. ;)











Textilní továrna vznikla v 19. století a brzy se stala jedním z hlavních zaměstnavatelů v regionu. Zaměřovala se na výrobu lněných a bavlněných tkanin. Ve 20. století prošla modernizací a za socialismu byla znárodněna a začleněna do většího národního podniku. Po roce 1989 došlo k privatizaci, která však nevedla k dlouhodobé stabilitě. Výroba postupně utichla a areál byl opuštěn. Některé budovy se později začaly využívat k jiným účelům, jiné chátrají dodnes.

Velitelské stanoviště objektu je umístěno ve štolovém krytu s třídou odolnosti III. Kryt má jeden dvouvchodový, jelikož je chráněn masivní stěnou proti tlakové vlně a jeden nouzový východ. Zajímavé je, že nemá odpočinkovou vstupenku. Vedle vstupního portálu jsou další kovové dveře, za kterými se pravděpodobně kdysi nacházel dieselagregát. Co je v nich dnes, není známo a místnost za nimi není zevnitř propojena s budovou. Za protitlakou stěnou jsou u vstupu instalovány dveře TP D-15. Na ně navazuje poměrně dlouhý a zakřivený protitlakový vestibul, na jehož konci se nachází dveře D-7.5 TP. Srdcem VS části bylo bojové velitelské centrum. SBV byl vybaven stoly pro náčelníky jednotlivých skupin a útvarů CO. Každý stůl byl vybaven telefonem. Ventilace vzduchového filtru je zajištěna stanicí typu FVZ-300a s regeneračním a kyslíkovým zařízením a oddělenou prachovou komorou. FVE nasávala vzduch přes dvě odsávací místa umístěná nad budovou v podobě železobetonových hlavic, každá větev měla svou prachovou komoru. Informace jsem čerpal z webu ochranne-stavby.sk V krytu jsem byl sám osobně mockrát a pokaždé je v horším stavu, než co jsem tam byl naposledy. Je to opravdu smutné, ale nedá se nic dělat, kryt je totiz lehce dostupný a tudíž tam chodí hodně lidí. Do krytu se dá dostat pouze nouzovým vchodem, kterým to není moc příjemné. Hlavní vchod je zamřížovaný a nedá se tam dostat. Dokonce se dostanete na druhou stranu mříží pokud využijete nouzový vchod. Kdyby někdo něco věděl o krytech ve Vsetínské zbrojovce něco více rád bych se o nich dozvěděl něco více než o tady tomto. Děkuji předem








Nasedám do auta a vyrážím směr jedno nádraží. Nad ním v kopci se ukrývá štolový kryt, který měl ochránit cestující a řídit vlaky. Ještě jednou kouknu na měsíc co mě svítil na cestu a jdu dolů. Je to spousta kramlí dvě mezi patra. A už jsem dole. Je jeden z největších možná největší, který jsem měl možnost navštívit. Nemá pár místností ani desítky ale je to ještě o řád víše. Už se toho moc nezachovalo i tak to stojí za to. Po dvou hodinách zase vidím měsíc nad hlavou a jde se spát.

Do třetice a vlastně poprvé, to je železniční hřbitov 2014. To byl rok, kdy nuceně umlklo bublání 6-ti válců legendárních barun, a tak jsem se vydal je navštívit na jejich poslední štaci. Cestou k nim jsem minul konvolut brejlovců, polský lokotraktor fablok z Agropodniku a už se naskytl pohled na torzo první baruny v jejíchž troskách bylo i rozpálené srdce stroje. Horní díl motoru K 6 S 310 DR. O kus dál stála oprýskaná bobina a pak už tu byl konvolut dalších barunek se svými dmoucími prsy a zamračenými čely. Pak jsem ale objevil unikát. Obě prototypové jednotky řady 470, URŠULU a KRAKENA! Stály tam k nepoznání počmárané mezi žabotlamy a krokodýly, naše první dvoupatrové (i když jen částečně) příměstské jednotky. Jediné dvě svého druhu. Při pohledu na info o občanském sdružení na jejich záchranu nešlo nevzpomenout, kdy jsem je viděl poprvé jako malej nablejskané na výstavě ve společnosti prvního ešusu. Ty se nakonec prosadili místo nich. Ale světlo ubývá, tak rychle zpět k barunám, kolem zetky co možná zažila transporty za holokaustu, tendru od mašiny z UNNRY, nebo težkotonážního oplenového vozu na prefabrikáty. Ve strojovně vidíte trakční generátor, detaily motoru, ruční pumpu na palivo a na stanovišti řídící kontrolér s vlakovou a lokomotivní brzdou, či rychloměr. Na rozloučenou vykouklo slunko a rozzářilo další bobinu a historický mrazírenský vůz.








Byla jednou z legend našeho průmyslu a prý jako jediná na světě se jmenovala po hlavním městě země, z které pocházela. Zažila stěhování ze čtvrti do čtvrti a v jedné si v 84 vybudovala nové ředitelství, pod kterým nesměl chybět kryt CO. V tomto případě pro 600 ukrývaných osob, s mohutnými vraty k nákladnímu výtahu z garáží, sloupovými sály... Po revoluci v něm byl provozovaný klub, pak se tu hrál paintball a i když už kolektor zaplavují splašky, ze stropu teče voda, tak v jedné místnosti mžourala poslední zářivka, takže proud sem ještě jde.


Nedávno jsem zde nahrával album z Javoru 52 - Východ a okolí. S kamarádem jsme se na místo vrátili, abychom prošli i druhou polovinu komplexu, a to sice Javor 52 - Západ. Svým rozložením je identický s východním bunkrem, liší se však stav - ten je o poznání lepší (neplatí však pro všechny místnosti). Přístup do západního bunkru je lehce jednodušší (vlez skrz zásyp je o něco málo větší), ale i tak na člověka uvnitř čeká jedna menší překážka, a to sice absence žebříku. Člověk tak musí sestup do spodního patra a zároveň i výstup zpět nahoru absolvovat skrz improvizovanou lezeckou stěnu, poskládanou z nejrůznějších předmětů "co bunkr dal." Na závěr pak ještě menší bonusový objev cestou zpět k autu. Datum návštěvy: 22.3.2025




Javor 52 byl jedním z přísně tajných skladů jaderných zbraní na území bývalého Československa, vybudovaný v rámci spolupráce se Sovětským svazem během studené války. Tento podzemní objekt sloužil k bezpečnému uchovávání sovětských jaderných hlavic, které zde měly být uchovány až do roku 1989. Javor 52 byl konstruován tak, aby odolal různým typům útoků a zajistil maximální bezpečnost uskladněné munice. Po pádu komunismu a stažení sovětských vojsk z Československa ztratil svůj strategický význam a byl opuštěn. Dnes představuje zajímavou připomínku období, kdy byla jaderná válka reálnou hrozbou. Uvnitř se dochovalo vcelku velké množství původní infrastruktury, jako vzduchotechnika, elektrocentrály, vodovodní potrubí, rozvodny apod. Vstup je zasypaný, ale menším otvorem v horní části se dá dovnitř dostat. Datum návštěvy: 18.3.2025 PS: V areálu se nachází dva identické bunkry, Javor 52 - Západ a Javor 52 - Východ. Můj příspěvek se vztahuje na Javor 52 - Východ :)

Objekt nesoucí označení "Werk H" měl původně sloužit jako další část nacistické továrny pro komponenty německých vojenských letadel v Rabštejnském údolí. Konec druhé světové války původní plány pro tento podzemní objekt přerušil a kontrolu nad Werk H převzala ČSLA, která zde zřídila strategické sklady zásob, zejména tedy pohonných hmot. V roce 1968 začala sklady kromě ČSLA využívat i sovětská armáda. Werk H byl definitivně opuštěn v 90. letech. Kromě samotného objektu se toho uvnitř mnoho nedochovalo a člověk tak prochází spíše prázdné chodby a tunely. Na mnoha místech jsou však stále vidět pozůstatky původních konstrukčních prvků, jako úchyty na osvětlení, konzole na kabeláž, žebříky, ventilační šachty, potrubí... Asi největším lákadlem je několik původních nádrží na palivo, kdy zejména jedna z nich je dobře přístupná a ti odvážnější můžou prolézt i dovnitř (top ozvěna :D). Datum návštěvy: 2.3.2025

Normálně se družstvo jmenovalo podle největší obce z těch, které sdružovalo. Tohle se však muselo jmenovat podle jedné vesnice, protože soudruzi zakázali ho pojmenovat podle městysu, v kterém sídlilo. Nechtěli, aby i se svou slavnou odrůdou cibule bylo spojováno se jménem jedné velké osobnosti našeho národa, která se do temných dějin minulého režimu zapsala odporem proti okupaci armádami poslanými sem z Mosky. Údajně nás opět "osvobodit". Dnes už jsou haly z většiny opuštěné, sloužící jako eldorádo pro zajíce a z prostor mezi nimi jsou výběhy pro koně.



Za mě opravdu povedený urbex, škoda jen, že jsme po chvíli museli odejít. Podle dohledatelných informací chemička fungovala už od roku 1933, areál je dokonce ještě o něco starší a v budovách ještě před tím sídlily jiné firmy. V posledních letech provozu se zde vyráběly detergenty a odmašťovadla. Ten definitivně skončil v roce 2009, některé části vypadají, že jejich konec přišel o mnoho let dříve.



Úkryt pro dieselagregát a jeho obsluhu v bývalém vojenském prostoru. Je o něco zachovalejší než jeho bráchové sousedící opodál. Ví o něm méně lidí a objeví ho jen ti co o fungování těchto základen něco vědí, nebo stihnou projít každičký kout základny než ho chytí ostraha. Dieselagregát: ČKD Praha 6S160PN 120 kW










Sklárnu založil Josef A. E. Z. (1866 - 1943). Brusírna s rafinerií byla na vrcholu v době mezi světovými válkami, kdy rozšířila své působení o rafnerii v Novém Sloupu. Hlavním sortimentem bylo luxusní broušené sklo a specialitou výrobky s antickými tvary. Po roce 1946 byla firma na základě Benešových dekretů zkonfiskována. Nyní se ta zachovalejší část areálu pronajímá a zbytek chátrá.


Ano, bohužel i takhle může dopadnout zámek v hlavním městě, když se paní majitelka nestará... Vznikl po roce 1716 přestavbou tvrze. Ves získal francouzský chemik a spoluzakladatel firmy Sellier & Bellot a zámek prodal statkáři, ten zas hraběnce, poté si panství pronajal Ludvík Kolben a pak ho koupil bývalý hospodářský správce. Jeho bratr, ředitel občanské záložny ve Vršovicích a iniciátor výstavby stadionu Bohemians v Ďolíčku, nechal zámek na svůj náklad zrekonstruovat a zřídit terasu před západním průčelím zámku. Za války mu byl zabaven pro účely gestapa, za bolševika ONV vyhlásil národní správu a včetně přilehlých hospodářských budov ho svěřil Státnímu statku hl. města Prahy. Což byl, vzhledem k tomu že státní statky byly ještě větší devastátoři než jezeďáci, začátek jeho konce. Po celou dobu užívání nechávaly areál chátrat a následná restituentka to nechala dojít do tohoto nevratného stavu....kulturní památka.



Pod tím názvem se neskrývá nic jiného, než mazutová výtopna. Postavili ji za minulého režimu v rámci spolupráce zemí RVHP Bulhaři, aby zásobovala obrovské pařníky na pěstování zeleniny a podle pamětníků když se rozjela, lítaly z ní saze jak pětikoruny. Skleníkový areál o rozloze desítek hektarů patřil historicky pod Státní statek hlavního města Prahy, odkud přešel do Pozemkového fondu ČR.

Zahnete za roh a najednou máte pocit, jako by jste tu už někdy byli, jako by jste tahle místa už viděli. Váš pocit vás neklame - jsme v místech, kde se odehrával i natáčel děj slavného Svěrákova filmu „Obecná škola“. Po levé straně v řadě činžáků vidíme hospodu, kde kluci vykouřili hosty, aby táta Hrušínský šel vůbec domu a o kus dál obchod, kde nakupovala Libuše Šafránková. Dojdeme k narezlým zarostlými vrátkům a nejsme v pohádce o šípkové Růžence, ale přímo ve vlastní „Obecné škole“. Teda v tom, co z ní zbylo... A kdo chce vidět Idiota, ať přijde do ředitelny :)


Po tom co tu lady Snejkys uvřejnila, napadlo mě doplnit její album o pár pohledů do interiéru...Lázně, tyčící se pod velkou Hrabovkou, byly postaveny v roce 1903 podle projektu architekta Jindřicha Motejla. V té době to byly nejmodernější a největší lázně v Praze. V přízemí byl bazén s kapacitou až pro 60 osob. Také tu byla parní lázeň a masáže. V podzemí se nacházely sauny. První poschodí bylo vyhrazené bohatým a váženým zákazníkům, kteří měli k dispozici bazén s prosklenou stěnou, salónek s menšími bazény a místnost s inhalací. V druhém patře se nacházelo 12 van s lázeňskými procedurami. Budova se rychle stala oblíbeným místem, které navštívil i císař František Josef I. při své návštěvě Prahy. Také získala ocenění na lázeňské výstavě v Belgii a zlatou medaili na výstavě Obchodní a živnostenské komory v roce 1908. V roce 1984 zájem o lázně klesal, proto se prostory nechávaly k dispozici např. školám k výuce plavání. V 90. letech se zaměření lázní zásadně změnilo. Vznikl tu nejznámější gay klub se striptýzem a travesti show ve městě, což se na interiéru dost podepsalo. Třeba z bazénu byl taneční parket s barem. A ano, v dnešní době nepřístupné.




Jsme u jedné velmi rušné křižovatky, a snažíme se dostat k velmi klidnému domku. Konečně se dostavil ideální moment a my se dostáváme do zahrady a následně i do samotného domku. Už ze začátku je vidět že nejsme z daleka prvními návštěvníky. Přestože je domek opuštěn od konce roku 2022, tak si ho velmi rychle všimli i hrabaví zloději, a tak jsou všechny skříně pootvírané. Domeček pomalu procházíme, a vidíme že v něm bydlel dědeček, který miloval svá vnoučata. Bohužel dědeček už na tomto světě dobydlel a potomci s vnoučaty se o domek nestarají...






První zmínku s datumem o mlýnu jsem našel už roku 1407. Stručný popis: Mlýn byl v provozu do poloviny 20. století. Přibližně od r. 1948 do r. 1970 byl ve mlýně Národní výbor, pak Občanský výbor, dobrovolní hasiči (tehdy Požárníci), knihovna, kino. V roce 1974 se hospoda přesunula ze středu obce právě do „mlýna“ a tím začalo upadat kino a sál. Hospoda fungovala do roku 1991. Od té doby by měla být tato část objektu opuštěná. Ve druhé části se provozuje střelnice. Podrobnější: Místní národní výbor **** sídlil v letech 1948–1970 ve mlýně. Budovu využíval též místní sbor Československého svazu požární ochrany (složka Národní fronty), dále se zde nacházelo kino s veřejnou knihovnou, jež hrávalo o víkendu. Od roku 1952 začaly při místním národním výboru pracovat tzv. výbory žen (Československý svaz žen). V roce 1974 zřídila Jednota **** v budově mlýna hostinec a od roku 1975 započal místní národní výbor s rušením zde se nacházejícího kulturního sálu. Po komunistickém puči v únoru 1948 stát oddělil zemědělskou a lesnickou složku a státní majetek byl dále spravován jako Československé lesy a Československé statky. V roce 1950 bylo v **** založeno jednotné zemědělské družstvo,které zabralo areál mlýna s pilou a pro kravín hospodářskou usedlost. V roce 1951 zřídila komunistická vláda podle vzoru SSSR (DOSAAF) Svaz pro spolupráci s armádou(Svazarm), jehož úkolem bylo „zajištění řádné přípravy nejširších vrstev pracujícího lidu k plnění úkolů obrany vlasti, prohloubení jednoty pracujícího lidu s lidově demokratickou armádou, výchova pracujícího lidu k věrnosti ke spojeneckému svazku se Sovětským svazem a se státy lidové demokracie“.Na nejnižší úrovni Svazarmu fungovaly tzv. kluby a kroužky, skupiny a sportovní družstva, sdružená pod základní organizací Svazarmu, jež měly svůj vlastní výbor, předsedu, místopředsedu, jednatele, pokladníka, hospodáře, instruktory a vlastní členy. Někdy kolem roku 1964 vznikla pod Okresním výborem Svazarmu v **** „Základní organizace Svazarm ****” (ZO SVAZARM ****) se střeleckou základnou, která využívala objekt. V 80. letech bylo v budově vybudováno výcvikové středisko Svazarmu pro Masově branné sportovní akce.




Provoz kalírny je nalepený na cihelnou budovu tažírny z roku 1921, na kterou navazuje později přistavěná budova žíhárny a mořírny. Jenže právě z prostoru jedné z kalících van se roku 2007 rozlétl červený kohout na jejich střechy, proto mají tyto provozy nové zastřešení. A zatímco v kalírně na vás v z rudě vyzdobeného kutlochu hlídačů vybafne ještě zapnutý počítač, na žíhárně toho krom dvou pecí a převážecích vozů moc nezůstalo. To v mořírně je zatím asi vše. Ať už jsou to mořící vany s všudypřítomnými stopami po kyselinách, nebo hrotovací stroje.




Stejně jako spoustu dalších našich památek i tento barokně-klasicistní dvůr založený v 16. století s pivovarem, konírnami, sýpkou a historicky cennou stodolou přiléhající k pivovaru s jedinečnou konstrukcí střechy zvanou "l´Ormeho skružový krov" – připomínající svým tvarem lodní kýl a přeměněnou na autopark, dovedla lidová armáda zdevastovat. Areál doplnily vojenské stavby, které dodnes nesou na fasádách bolševická hesla, snad z doby, kdy sem byl roku 1951 převelen 1. technický prapor, umístěný zde do padesátéhosedmého, který mezi pétépáky, přes jistou podobnost názvu, nepatřil. Ač to soudruh Švandrlík, zařazený jako chabrus do TP, lživě tvrdil a nikdy se za tuto lež a vlastně zesměšňování toho, co opravdoví pétépáci museli prožít, neomluvil. Nejspíš po jeho příslušnících se uvnitř nacházejí malby a v okolí prolézačky cvičáku. Po filmařích zas ráj socialistických vepřů.

V blízkém okolí předchozího urbexu jsme našli s kámošem zadělaný protiletecký bunkr, tak jsme ho druhý den otevřeli a šli se tam podívat. Jakmile jsme tam však vlezli, někdo nám zavřel východ, tak jsme po zbytek urbexu řešili únik z místa. To je proč nemáme skoro žádné fotky.


Jednou jsem na redditu viděl vlákno "Co byl váš nejkratší urbex a proč", přestože jsem do vlákna nepřispěl určitě bych měl čím. Jdu po dlouhé pláži v Holštýnsku a mam namířeno hned na několik míst, barovou restauraci a dva rodinné domky. První jdu k rodinným domkům, jak se ukáže, ty jsou pečlivé hlídány místní babskou hlídkou která na ně kouká z balkonu vedlejšího domu. "No nic když už jsem kvůli tomuhle ušel 10kilometrů tak zkusim ještě barovou restauraci opodál, třeba budu mít větší štěstí". A tak jdu dál směrem k restauraci. Přecházím silnici a jdu na pozemek. Otvírám dveře a jsem uvnitř. Pořizuji první fotku a už vidím jak si to ke mně z trnitého křoví štráduje dědek, hned na mě začíná německy hulákat. Němčina rozhodně neni moje silná stránka a tak na něj jen zíram a ukazuju že chci objekt jen nafotit. To už mi ale nedovoluje a já se tak po zhruba 20vteřinovém urbexu vracím do zpátky do campu. Je to zatím poprvé co mě někdo na urbexu chytil a tím končí můj nejkratší urbex.Když už nic tak jsem si udělal krásnou celoodpolední procházku.

Dostala se ke mně informace že objekt už je zabezpečeny, takže nemusím mít výčitky že jsem postem přispěl k jeho destrukci. Je chladné nedělní ráno a my vyrážíme směrem k opuštěné spalovně nebezpečných odpadů. Blížíme se k objektu ale vidíme hromadu aut, opravdu nám neni příjemný když nás někdo vidí a tak jdeme k blízkému skateparku, po chvíli všichni zmizí a my konečně máme volno. Pbjekt prolízáme patro po patru a kocháme se tímhle industriálním klenotem. Jdeme do vyšších pater a najednou slyšíme kroky. Jen málokdy se mi stalo že jsem někoho potkal na urbexu a tak z toho mam vždycky nervy, tenhle případ nebyl vyjímkou, naštěstí se ukáže že se nejedná o sekuritku nebo někoho nebezpečného, takže objekt v klidu doprocházíme.









Každý větší závod je měl a v tak nebezpečném provozu chybět nemohli určitě...požárníci. Sbor dobrovolníků z řad zaměstnanců, kteří už podle názvu požár ničili. Takhle nám to v dětství vysvětloval už Hurvínek se Spejblem. Proto ne hasiči. Hasit totiž můžete třeba vápno, nebo si to někam můžete hasit. Ale soudruzi v tom měli jasno :-D




Opuštěný zámeček, zapadlý na konci jedné vesnice jsem měl v merku již loni, dovnitř jsem se však nedostal (ačkoliv, jak jsem dnes zjistil, šachta vedle zámku vedoucí pod zem, kterou jsem minule měl za pozůstatek žumpy a raději do ní nelezl, vedla do sklepa). Dnes, napodruhé se ovšem zadařilo. Vevnitř toho bohužel moc nezbylo, v budově jsou znát začátky nikdy nedokončené rekonstrukce, při které bylo všechno zbývající vybavení vyklizeno. Interiéru tak dominují pouze dva rozladěné klavíry.


‼️Recepis i doklady jsem cenzuroval osobním údajům a adrese domku.‼️ Je studené podzimní odpoledne, a já se chystam jet vlakem za kamarádama do Lysé nad Labem. Balím si abych stihl vlak a v tom mi přijde zpráva. "Cs, dneska nemuzu rusim to". Jsem opravdu nadšený... Co teď, a tak začínam obepisovat všechny lidi co znam jestli někam nepujdou. Nakonec někdo odpověděl. A tak vyrážíme zkontrolovat stav jedné zschovalé vilky. Tak jdeme k vile ale nacházíme nemilé překvapení... Vykácená zahrada, bagry, a dělníci.... Tak tohle urbex už nebude, tak jdeme zkusit jiný baráček v okolí. Ten na neštěstí taky nejde... Zahořklý, se stahujeme k zastávce abysme odjeli domů. V tom si vzpomeneme, že jsme tu náhodou našli ještě jeden domek. Má to ale problém, je ve velmi rušné ulici a ze druhé strany je pozemek ohraničen skálou. Rozhodujeme se zdali to má smysl ale nakonec bereme odhodlàní a jdeme. Štrádujeme si to přes staveniště, a pak i po namoklý skále. A jsme na pozemku! hnedka vidíme malá okýnka s mříží (směrem do skály jsou patra na "úrovni člověka") ty otvíráme, chceme nakouknout jestli to za to vůbec stojí. Nakukujeme co za tsjemství domek skrývá. Na to co na nás čekalo, jsme nebyli připraveni. Místnost se záchodem kterej podle smradu někdo, už velmi dlouho nezpláchnul. Jdeme dolu k hlsvním dveřím. Ty lehce povolí. K našemu zděšení až moc lehce. Nemaj totiž panty. Rychle se je snažíme beze zvuků zavřít, což se naštěstí daří. vedle dveří vidíme okno, už od pohledu víme že to je učebnicový příklad "okna na push" do okna šťouchneme a milé okno se nám otevře. Konečně jsme vevnitř! a ihned vidíme sekačku a velkou předsíň. v předsíni vidíme i rozbalená velice zpuchřelá rajčátka s datem spotřeby do srpna, překvapivě ještě červená! tak okolo nich procházíme, a jdeme do kuchyně, vidíme ledničky a tak přichází moment odvahy, chceme je otevřít? CHCEME! v ledničce se rozsvítilo, a z ledničky se na nás usmívá margarín, papriky, žluklé máslo a vajíčka. Zajímavý nález. Na ledničce je vidět recepis na léky z 15.2. 2024. To je snad ještě zajímavější. Pomalu prozkoumáváme dům a mimo dnes už vzácných, starožitných rádií nacházíme i funkční televize, nebo třeba stůl na technické výkresy. Opravdu krásný "nový" urbex. Vycházíme a už se setmělo. Konečně už nejsme tolik vidět. a tak po skále lezeme dál. Ve tmě si nevšímam plechu a ten se krásně rozdunní. Naštěstí urbexujeme na 17. listopadu, takže po ulici jde jásající průvod, ve kterém se zvuk plechu uplně ztrácí.

Současnou podobu získala až ve 30. letech 20. století, protože vytvoření chemického závodu bylo dřív velmi složité a technologicky náročné. Proto objekty vznikaly postupně a měly v různých obdobích různé funkce a účely. V hlavní budově vznikla výrobna roku 1859 z bývalého mlýna. Následně tu byla textilka, která dvakrát vyhořela. 1881 vznikla přádelna, která zkrachovala a přišla další přádelna, sklářský závod a teprve pak přichází chemický provoz zabývající se od 1934 výrobou a obchodem s chemickými a technickými oleji, tuky a textilními speciálními preparáty.
