🚂Po pražcích zaniklé trati kráčím pomalu a opatrně.
Koleje jsou zrezlé. Déšť na nich rok za rokem vytváří načervenalý povlak, který už dávno žádná kola vlaků neobrousila. Ticho je téměř dokonalé. Jen vítr si pohrává s vysokou trávou a občas zapraská některý ze starých pražců.
🚃Jde se špatně. Mezi pražci se každou chvíli dere vzhůru mladý stromek, jako by si příroda chtěla vzít železnici zpět. To, co lidé kdysi s námahou vybudovali, pomalu mizí pod zelenou přikrývkou.
🚃Čas od času se zastavím u některého z drážních objektů. Jednou je to opuštěné nádraží s oprýskanou omítkou a zabedněnými okny, jindy vysoký vodojem, který kdysi zásoboval parní lokomotivy tisíci litrů vody. O pár kilometrů dál čeká zarostlá vlaková točna. Její mechanismus už dávno ztuhl, ale stačí na chvíli zavřít oči a člověk téměř slyší syčení páry, cinkání nářadí a hlas výpravčího oznamující příjezd dalšího vlaku.
🚃Každý krok po této trati je cestou do minulosti. Koleje už nikam nevedou, přesto stále vyprávějí příběhy. O lidech, kteří je stavěli, o strojvůdcích, kteří po nich vozili cestující i náklad, i o těch, kteří na nádraží čekali na své blízké.
🚃Dnes tu zůstalo jen ticho, rez a pomalu sílící příroda. A právě proto mají zaniklé tratě zvláštní kouzlo. Nejsou jen opuštěnými kolejemi – jsou kronikou, kterou lze číst krok za krokem.
