Vodní mlýn na Zákolanském potoce byl poprvé doložen roku 1525. V roce 1639 byl za třicetileté války vypálen švédskými vojáky. Mlýn ještě jednou vyhořel a několikrát změnil majitele. Felix Janča z Brna nechal na jihovýchodní štítovou stěnu do výklenku umístit téměř metr vysokou sochu svatého Floriána, patrona hasičů a ochránce před požáry. Mlýnu od té doby dominovala, v roce 2002 však byla neznámým pachatelem ukradena. Velká budova mlýna se dochovala bez větších přestaveb, se zbytky zařízení, a dnes chátrá.

Už to vypadalo, že budu ošetřovatel prasniček. Nebo honit kance, ať je materiál na množení. Ale vše je jinak – jak jsem zjistil, z hasicího přístroje už je tu asi od roku 2020 prázdno. Dřív tu musela prasata pěkně kňučet, kvílet, papat a tloustnout.

🛷 Vyrážím na kopec ne po pěšině ani po schodech, ale po dráze, která má délku víc než 1000 metrů. Šlapu na vrchol sáňkařské dráhy. Vznikla pro oddíl bobů a saní. Počátek se píše od září 1957. Nejdříve se jezdilo na přírodní dráze a pak vznikla dráha betonová. Má osm zatáček a dvě delší rovinky.

Řev dvoutaktů, nezaměnitelný zvuk, co se rozléhá po ulici. Karoserie z duroplastu, která opravdu nerezne. Ta specifická vůně spáleného oleje, co se ti zarazí v nose navždy. To je traboš.

⛵️ Pomalu se blíží léto a je třeba se poohlédnout po autokempu. Tenhle je u velké vodní plochy, na osvěžení jak dělaný. Ceny tu mají přijatelné. Jen ten nepořádek. Je to tu jak po velkém flámu. Už je jasné, že tady letos neotevřou. Oni neotevřeli už několik sezon.

Podle značek to bude opravdu dlouho.

Další z mnoha CO krytů. Místo mě zaujalo už ve chvíli, kdy jsem zadal souřadnice do mapy. Na obrazovce se objevil bod daleko za vesnicí — pár nenápadných budov obklopených lesem a poli. Nikde nic. Právě to mě na tom lákalo nejvíc. Když jsem dorazil na místo, ticho působilo téměř nepřirozeně. Mezi stromy se postupně objevilo několik objektů ukrytých za vysokým betonovým plotem s ostnatým drátem. Po někdejším elektrickém oplocení, které mělo zastavit každého narušitele, zůstaly už jen prázdné izolátory. Varovné cedule 🔒 „POZOR STŘEŽENÝ OBJEKT NEVSTUPOVAT“ a „POZOR OBJEKT STŘEŽEN PSY“ jasně připomínaly dobu, kdy sem nikdo cizí nesměl. Chvíli jsem jen stál a poslouchal okolí. Žádný pohyb. Jen zvláštní pocit, že tohle místo kdysi muselo být důležité. 🏴‍☠️ Nakonec zvítězila zvědavost. Plot byl vysoký a ostnatý drát nahoře rozhodně nepočítal s návštěvníky. Přelézt ho byla malá výzva sama o sobě. Jakmile jsem se dostal dovnitř, atmosféra se okamžitě změnila. Opuštěné budovy působily unaveně, jako by čekaly, až na ně svět úplně zapomene. 🔦 Odlupující se beton, rozbité vstupy a ticho pohlcující každý krok. Brzy bylo jasné, že kryt je ve špatném stavu. Přesto mělo tohle místo zvláštní sílu jako by v sobě stále ukrývalo příběhy doby, kdy mělo sloužit jako poslední útočiště.

ještěrky ⚔️ PLDVK vz. 53/59

Každý vagon a mašina mají svoji konečnou stanici. Po hodně letech, po milionech kilometrů, je čeká ta úplně poslední stanice. V Čechách je většinou tady, pokud je nepotká to štěstí – odprodej dál na východ nebo se nestanou exponátem v muzeu. Tady z nich vezmou některé kovové orgány, které jsou ještě k použití. Ten zbytek rozeberou. Roztrhají ho stroje s drapáky a pošlou na něco nového. Třeba opět na nový vlak nebo hřebík.

Co vám budu vyprávět. Dole u silnice to vždycky začíná stejně. Přijede nákladní auto, těžké a zaprášené z cest, a pomalu zacouvá k rampě. Motor ještě chvíli brumlá, jako by si oddechoval po dlouhé jízdě, a pak se otevře korba. Obilí se sesype dolů v mohutném proudu, zrníčka šustí a odrážejí se od kovu jako drobný déšť. Chvíli se zdá, že je to jen obyčejná hromada zrna. Obyčejná práce, obyčejný den. Ale ve skutečnosti se právě spustil koloběh, který se zde opakoval rok co rok, den co den. Každé zrníčko má za sebou celé léto – slunce nad polem, vítr, déšť i sklizeň. A teď začíná jeho druhá cesta. Pomocí soustavy trubek a dopravníků putuje obilí do vysokého sila, kde chvíli odpočívá. V sile je zvláštní ticho, jen občasné zašumění a tlumené dunění, když přibude další várka. Vzduch je prosycen jemným prachem a vůní suchého zrna. Zrno tam čeká, než přijde jeho chvíle proměny. Jako by tušilo, že se brzy změní v něco docela jiného. Pak se otevřou klapky a obilí se sype dál – do mechanického mlýna poháněného silným elektromotorem. Ten se roztočí s hlubokým hučením a celý prostor se naplní pravidelným rytmem strojů. Kovová kola, pásy a převody pracují přesně a neúnavně. Všechno má svůj řád, svůj čas, svou rychlost. Zrníčka mizí mezi válci a pomalu se mění. To, co bylo ještě před chvílí tvrdé a zlaté, se proměňuje v jemný bílý prášek. Mouka je lehká, skoro jako dým. Usazuje se na kovových plochách, vznáší se ve vzduchu a tiše padá zpátky dolů. Dalšími trubkami – a že jich tu je kulaté i hranaté, tenké i široké – putuje hotová mouka dál. Hladká, polohrubá, hrubá, krupice… každá má svou cestu, svůj zásobník i své místo. Sítka ji třídí, oddělují a posílají tam, kam patří. Všechno je řízené přesně a automaticky, ale přesto to působí skoro živě, jako by mlýn dýchal, jako by měl své srdce a plíce. Část mouky míří do velkých pytlů. Ty se plní, zavazují a pak sjíždějí po skluzavkách dolů, kde se skládají do úhledných řad. Každý pytel je těžký, pevný, připravený na další cestu. Jiná část putuje do balicí linky. Tam se mouka sype do menších sáčků, přesně po jednom kg. Stroje sáček naplní, zalepí, označí datem a pošlou dál. Sáčky se skládají na palety a palety čekají připravené k odvozu, zabalené do fólie. A pak znovu přijede nákladní auto. Možná jiné než to první, ale se stejným úkolem. Palety se naloží, vrata se zavřou a mouka vyráží na další cestu – do skladů, do obchodů, do malých vesnických prodejen i velkých supermarketů. Světla rampy zhasnou a dvůr se na chvíli utiší. Nakonec si vezmeš balíček z regálu, položíš ho do košíku a odneseš domů. Možná ani nepřemýšlíš, odkud se vzal. Je to jen mouka. Obyčejná věc. Tam se ale promění ještě jednou. V těsto, které se lepí na ruce. V bochník chleba s křupavou kůrkou. V buchty, koláče nebo palačinky, které voní po celé kuchyni. A když se z trouby line vůně čerstvého pečiva, je v ní kousek pole, léta i práce strojů. A přitom to všechno začalo dole u silnice, kde jedno obyčejné nákladní auto složilo obilí – a kde se každý den tiše rodilo něco tak samozřejmého, že si toho skoro nevšimneme.

💧Jsme na hranici s Německem. Zastupitelstvo jedné obce se rozhodlo vybudovat akvapark, který měl zajistit celoroční rekreační aktivity pro místní obyvatele i návštěvníky. Podle vítězného projektu měla mít bazénová hala kapacitu 150 návštěvníků za hodinu. Součástí areálu měly být různé atrakce – podvodní masážní trysky, vřídlo, perličky, whirlpool i tobogán. V horním patře byla plánována sauna, v suterénu posilovna a wellness centrum. V posledním patře věže měla vzniknout sluneční lehátková louka s vyhřívacími lampami a výhledem na protější sjezdové stráně. 💦V roce 1999 obec uzavřela s dodavatelskou firmou smlouvu o dílo ve výši 94,9 milionu Kč. V letech 1999–2001 stát poskytl na projekt dotace v celkové výši 57 milionů Kč. Bohužel se však ukázalo, že obec nemá dostatečný zdroj vody potřebný pro provoz akvaparku. Stavba byla v roce 2002 zastavena a stát nařídil vrácení dotací. Obec se následně dostala do dluhů a její majetek byl zablokován. Od té doby probíhají soudní spory mezi obcí a stavební firmou o to, kdo komu dluží a komu vlastně rozestavěná stavba patří. V průběhu let padla řada rozsudků s různými závěry, které byly opakovaně napadány odvoláním. Krachem tohoto megalomanského projektu se zabývala i Policie, avšak nikomu se nepodařilo prokázat trestní odpovědnost. A tak místo akvaparku stojí uprostřed obce hrubá stavba, která jde použít jen jako rozhledna pro dobrodruhy.

🌄 Jedna horská bouda je už dlouho zavřená. Čekal jsem, že nepůjde. Šuškalo se o rekonstrukci. Ta i začala, ale neproběhla do konce. Asi došly peníze. Všude okolo se staví apartmány a tady to chátrá. Přitom je na klidném místě. Perfektní výlet jen minutu od chaty. A kdyby kolem ní nebyl les, bylo by vidět i na vlek.

Tenhle motorest na naší nejstarší tepně byl uzavřený delší dobu. I když jsem o něm věděl a tehdy byl v top stavu, nestihl jsem ho navštívit včas a to mě dodnes mrzí. Kdo to tam zná, poznal by ho hned podle vstupu, kde byly místo tapet použité noviny ze světa motorů. A teď trochu historie. K uzavření došlo kvůli sporu s majitelem odpočívadla a pozemku pod motorestem. Firma totiž vlastnila pouze budovu, ale dlužila za pronájem pozemků. Když šlo do tuhého, motorest záhadně 🔥 a od té doby se nic neděje.