Třeba ještě ožije?

Těžba jede na plné obrátky, ale jsou tu i místa, kde se zastavil čas. Na jedné z budov je dodnes vidět vybledlé komunistické heslo „ZA PŘEDČASNÉ SPLNĚNÍ ÚKOLŮ“, které připomíná dobu, kdy byl průmysl symbolem pokroku a výkonu. Právě kaolín patří mezi suroviny, které mají v českém průmyslu dlouhou tradici a dodnes jsou velmi důležité. Kaolín je jemnozrnná bílá hornina tvořená především minerálem kaolinitem. Vzniká dlouhodobým zvětráváním živcových hornin, například žuly. Díky své bílé barvě, jemnosti a odolnosti vůči vysokým teplotám se stal významnou průmyslovou surovinou využívanou v mnoha oborech. Typická je pro něj bílá až světle šedá barva, měkkost a snadná zpracovatelnost. Po smíchání s vodou vytváří plastickou hmotu vhodnou pro tvarování, což je důvod, proč je nenahraditelný zejména při výrobě porcelánu a keramiky. Uplatnění ale nachází i v dalších odvětvích – používá se při výrobě papíru, ve stavebnictví, při výrobě barev a laků, v kosmetice i ve farmaceutickém průmyslu. I dnes tak kaolín zůstává surovinou, bez které by se moderní průmysl jen těžko obešel. A přestože těžba pokračuje naplno, některá místa kolem dolů stále nesou stopy minulosti, které připomínají dobu dávno minulou.

Dnes vám ukážu, co byli naši předci schopni postavit, aby mohli těžit železnou rudu. Existoval zde důl a aby bylo možné pokračovat v těžbě, bylo nutné odklonit řeku. Proto vznikly dva souběžné tunely, každý o délce přibližně 1,6 km. Po několika letech se však ukázalo, že ložisko rudy je slabé a těžba se stala nerentabilní, takže byla ukončena. A tak se i řeka postupně vrátila do svého původního koryta. A co je s tunely dnes? Jeden z nich se znovu využívá — vznikla v něm malá vodní elektrárna. Druhý je, až na několik průsaků, prázdný a oblíbili si ho netopýři jako své zimoviště.

Nemocnice byla postavena mezi lety 1903–1906 v době největšího rozmachu města. Oficiální městské zdroje uvádějí otevření kolem roku 1905. Největší období nemocnice Vrchol přišel v 70.–80. letech. Nemocnice měla: chirurgii, internu, gynekologii, porodnici, dětské oddělení, pohotovost. zavřena po roce 1989 začaly problémy: úbytek obyvatel pohraničí, nedostatek lékařů, zastaralý areál, vysoké provozní náklady, změna financování zdravotnictví

Ať pily 🪚 rovně řežou, prkna, fošny i hranoly přibývají a piliny fičí do sila.

🦊 Kolem tohohle rezavého lišáka jezdím na kole hodně často a vždy si říkám, že shora musí být pěkný výhled na údolí a řeku. Tak přišel čas vzít rukavice, vydrápat se na kopec a vylézt na rezavého lišáka. Ještě že je tak vysoko na skále a nevyplatilo se ho při rušení linky demontovat.

Vodní mlýn na Zákolanském potoce byl poprvé doložen roku 1525. V roce 1639 byl za třicetileté války vypálen švédskými vojáky. Mlýn ještě jednou vyhořel a několikrát změnil majitele. Felix Janča z Brna nechal na jihovýchodní štítovou stěnu do výklenku umístit téměř metr vysokou sochu svatého Floriána, patrona hasičů a ochránce před požáry. Mlýnu od té doby dominovala, v roce 2002 však byla neznámým pachatelem ukradena. Velká budova mlýna se dochovala bez větších přestaveb, se zbytky zařízení, a dnes chátrá.

Už to vypadalo, že budu ošetřovatel prasniček. Nebo honit kance, ať je materiál na množení. Ale vše je jinak – jak jsem zjistil, z hasicího přístroje už je tu asi od roku 2020 prázdno. Dřív tu musela prasata pěkně kňučet, kvílet, papat a tloustnout.

🛷 Vyrážím na kopec ne po pěšině ani po schodech, ale po dráze, která má délku víc než 1000 metrů. Šlapu na vrchol sáňkařské dráhy. Vznikla pro oddíl bobů a saní. Počátek se píše od září 1957. Nejdříve se jezdilo na přírodní dráze a pak vznikla dráha betonová. Má osm zatáček a dvě delší rovinky.

Řev dvoutaktů, nezaměnitelný zvuk, co se rozléhá po ulici. Karoserie z duroplastu, která opravdu nerezne. Ta specifická vůně spáleného oleje, co se ti zarazí v nose navždy. To je traboš.

⛵️ Pomalu se blíží léto a je třeba se poohlédnout po autokempu. Tenhle je u velké vodní plochy, na osvěžení jak dělaný. Ceny tu mají přijatelné. Jen ten nepořádek. Je to tu jak po velkém flámu. Už je jasné, že tady letos neotevřou. Oni neotevřeli už několik sezon.

Podle značek to bude opravdu dlouho.

Další z mnoha CO krytů. Místo mě zaujalo už ve chvíli, kdy jsem zadal souřadnice do mapy. Na obrazovce se objevil bod daleko za vesnicí — pár nenápadných budov obklopených lesem a poli. Nikde nic. Právě to mě na tom lákalo nejvíc. Když jsem dorazil na místo, ticho působilo téměř nepřirozeně. Mezi stromy se postupně objevilo několik objektů ukrytých za vysokým betonovým plotem s ostnatým drátem. Po někdejším elektrickém oplocení, které mělo zastavit každého narušitele, zůstaly už jen prázdné izolátory. Varovné cedule 🔒 „POZOR STŘEŽENÝ OBJEKT NEVSTUPOVAT“ a „POZOR OBJEKT STŘEŽEN PSY“ jasně připomínaly dobu, kdy sem nikdo cizí nesměl. Chvíli jsem jen stál a poslouchal okolí. Žádný pohyb. Jen zvláštní pocit, že tohle místo kdysi muselo být důležité. 🏴‍☠️ Nakonec zvítězila zvědavost. Plot byl vysoký a ostnatý drát nahoře rozhodně nepočítal s návštěvníky. Přelézt ho byla malá výzva sama o sobě. Jakmile jsem se dostal dovnitř, atmosféra se okamžitě změnila. Opuštěné budovy působily unaveně, jako by čekaly, až na ně svět úplně zapomene. 🔦 Odlupující se beton, rozbité vstupy a ticho pohlcující každý krok. Brzy bylo jasné, že kryt je ve špatném stavu. Přesto mělo tohle místo zvláštní sílu jako by v sobě stále ukrývalo příběhy doby, kdy mělo sloužit jako poslední útočiště.

ještěrky ⚔️ PLDVK vz. 53/59