Věže, které jsou klíčovým zařízením pro výrobu chemických produktů, kde se zastavil čas a kde se potkává stoletá minulost s modernou. Dříve byly naplněné vápencem a protékala jimi kyselina. Dole dodnes zůstala síť kolejové dopravy s vozíky a korečkové dopravníky, pamatující dobu vzniku areálu před 120-ti lety. V zásobnících jsou stále zásoby vápence, i když už slouží jiným účelům a z jedné strany prostor s novým dopravníkem osvětují zářivky a nahoře na jedné straně seděl a na druhé dodnes sedí dispečer...navíc tu narazíte i na funkční alarm, takže krapet úlet.

Parádní příležitost podívat se do jinak nepřístupných míst před započetím záchranných rekonstrukčních zásahů

This is the end....... Poslední slíbená výprava, a to do haly cídírny, kde se ale skrývají i různé dílny, kanceláře mistrů, výdejny materiálu, sklady. K takovému provozu samozřejmě patří i nezbytná budova se zázemím zaměstnanců v podobě šaten a sprch, kanceláří, kartoték a tady i archivu.

Slévárny nejsou jen provozní haly, ale třeba i závodní jídelna, stohy dokumentů, sprchy pro zaměstnance, kanceláře, školící místnosti, nebo i sklad uklízečky... :)

Fotolaboratoř, zkušebna, laboratoře i jejich odvětrání. To vše tu bylo potřeba a zatím je tu k vidění...

Tyhle vagónky zná asi každý, kdo měl doma jako malý PIKO vláčky. Jde o vozy vzniklé v 50. letech pro DB, které potřebovaly po válce modernizovat vozy pro osobní dopravu. Ale nebylo kde jinde brát, než rekonstruovat třeba staré pruské z doby i před 1. světovou válkou. Přestavbou vznikly tyto 3-nápravové vozy druhé a třetí třídy, které dosloužily až v 80. letech. U těchto dochovaných mělo dojít k rekonstrukci nejspíš pro muzejní účely, ale nějak to nedopadlo, a tak můžete vidět různý stupeň rozpracovanosti jejich interiéru, včetně výkresů plandajících ve větru.

Jeden z krytů pod továrnou ustupující bytové výstavbě.

Národní podnik patřil co do rozsahu výroby zařízení výpočetní techniky v Československu k nejproduktivnějším. Do roku 1975 dodal pro tuzemské a zahraniční uživatele ze sortimentu hlavních výrobků: 18 000 děrnoštítkových strojů, 220 počítačů pro zpracování informací, 1 000 analogových počítačů MEDA a 160 jednoúčelových analogových počítačů... A dnes už není. Zmizel závratným tempem, aby uvolnil lukrativní místo developerskému projektu, takže když mě na něj Robert upozornil, že se začíná demolovat, už jsme toho tam moc se známým nestihli. Na jedné straně lítalo z oken vybavení, na druhé už budovy ukusoval bagr.

Barokní zámek, který celkem často střídal majitele, včetně význačných rodů. Jeden z nich ho pak prodal děkanovi právnické fakulty, který nechal ke starému zámku přistavět nový v anglickém gotickém stylu a anglický park. Po jeho smrti zámek vdova postoupila příbuznému, jehož potomci se o něj bohužel nestarali. Nový majitel ho roku 1938 opravil. Další ho získal roku 1945, ale komunisté mu ho o tři roky později i s velkostatkem ukradli a od 50. let v něm zřídili děcák. V novém tisíciletí osiřel, byl na prodej a nyní vesele chátrá v rukou developera. Škoda ho...

Bývalo tu soukromé sanatorium pro choroby nervové a plicní, bylo však pro židovský původ majitelů zrušeno za druhé světové války. Po znárodnění komunisty v 50. letech zde dlouho sídlila pneumologická klinika. Dnes už bohužel jen bezdomovci, dle vzorně vyrovnaných bot u jedněch dveří... Snad to tu zažije lepší časy, když má areál nového majitele.

...odpovídá Maruna... Hukot soustruhů nahradilo holubí vrků, dunění lisů a třesk hydraulických nůžek plechů nahradil třeskot tříštícího se skla padajícího ze světlíků na střeše a hučení pecí nahradil vítr prohánějící se halou. Jen soudružský závazek stále pevně visí na svém místě.

Fitko s hotelem udělané v bývalé továrně a vile majitelů. Na to, že skončilo teprve před pár lety, je v dost žalostném stavu, který hodně vypovídá o kvalitě provedených prací...

"...hojně jsou vyhledávány po celý rok, i v zimě: jdou sem nemocní, kteří potřebují lékařského ošetření, svěžího vzduchu, klidu a blahodárného sportu zimního; jezdí tu na lyžích, bruslích, rohačkách a na saních v parku i v lese. Nejvýznačnější předností těchto lázní jest jejich útulnost: neoslňují nádherou, ale přímo lákají svou milou jednoduchostí a prostotou, nahražujíce četným nemocným rodinnou domácnost. Všichni hosté scházejí se ve společné jídelně, v níž jakož i v parku často pořádají nenucené zábavy rodinné. Zařízeny jsou pro léčení slatinným bahnem, masáží, švédskou gymnastikou, vodou, sluncem, parou, kyselinou uhličitou a elektřinou. Zvlášť úspěšně se tu léčí, kdo přestál těžkou chorobu neb operaci a potřebuje dalšího ošetřování a klidu; pak chudokrevnost, cukrovka, dna, revmatismus, choroby plic, jater, ústrojů zažívacích, míchy a nervů a j. Snad není nemoci, aby zde léčena nebyla." To vše odvál čas a z kdysi slavných lázní zbyly jen ruiny.

Jednoduchý zámek vzniká koncem 18. století za vlastnictví Storchenfeldů. Po roce 1948 je zámek jako spousta jiných komunisty ukraden a stavá se součástí JZD. Ve známé komedii z devadesátých let se bavíme nad tím, jak se zanedbaná vesnice snaží přiblížit světu a pomoct jí má i družba s Itálií. Jenže, italští podnikatelé v ČR skutečně v devadesátkách houfně vykupují nemovitosti a pozemky. Své o tom ví i tento zámek. Mezi památkami nechvalně známý Mauro Piccinini tady vlastní skoro všechno. Vlastní i zdejší památkově chráněný zámek s hospodářstvím. A jak už to v jeho péči tak bývá, v zámku se prohání jen meluzína, padá tu jedna střecha za druhou...no prostě, ta družba, se moc nepovedla, co říkáte?

☢️

Bývalo to nádraží na hlavním tahu, žádné zapomenuté lokálce. Přesto tu staccato kol utichlo, stejně jako hlášení rozhlasu a ruch cestujících. Dodnes tu je vodárna připomínající parní éru, kdy dávala pít železným ořům a skladiště s rampou, pamatující kdy dráha vozila ještě běžně kusové zásilky. Přesto dnes jeho koleje končí za zhlavími, dráteníci smotali trakční vedení, návěstidla zhasla a expresy uhání úplně jinudy. Zůstalo opuštěné nástupiště, kde už nkdo nečeká, hodiny na kterých se zastavil čas, jeden opuštěný hitlák, který už nemá kudy by odjel a z autobusového přípoje je ubytování pro bezdomovce. I ta cedulka s nadmořskou výškou už zmizela....

114 let tu byly ohromné cementárny, které bylo potřeba krmit surovinami. Ty se do tohoto místa původně svážely malodráhou, ale i lanovkou, nebo podzemním pásovým dopravníkem a nakonec normálněrozchodnou vlečkou z okolních lomů. Jak se závod rozrostl i za železniční trať, začala v letech 1911 a 1912 vznikat konstrukce transportního mostu, ve dvacátých letech nahrazena dopravním pásovým mostem. Tudy za trať proudily zásoby vápence k mlýnům slínku, zásobníkům a rotačním pecím. Asi i díky předchozímu zaostalému režimu se tu dochovaly stopy snad všech etap dopravy. Od drtiče místní malodráhy, přes tunely dopravníků z přilehlého lomu, až po zásobníky strusky z železáren, používané na přidruženou výrobu struskových cihel. Siluete rampy pro vysypávání strusky byla vidět skrze stromy. Pro člověka znalého místních poměrů a se zájmem o industriální historii oblasti je to kouzelné místo, ač nový majitel demontoval veškerou technologii a cementárna již až na pár budov neexistuje.