Tak jsem byl vyzván k účasti na průzkumu několika krytů v opuštěné fabrice. Už při prvním pohledu bylo jasné, že nepůjde o krátkou procházku. Areál tvořily vysoké vícepodlažní budovy, mezi nimiž prostor vyplňovala jedna jednopodlažní stavba. Překvapila mě celková velikost komplexu. Bloudili jsme tam tři hodiny a nejsem si jistý, že jsem viděl všechno. Celý areál tvořil zastavěný čtverec o rozměrech zhruba 150 × 150 metrů, ale uvnitř působil jako labyrint – chodby se větvily, schodiště vedla dolů i nahoru. Některé dveře otevíraly jen další dveře. Národní podnik fungoval už od xxxxxxxxxc let. Zpočátku se věnoval výrobě strojů na xxxxx xxxxxx – těžkých, hlučných mechanismů, které tehdy představovaly vrchol techniky. Jak čas plynul, podnik se přizpůsoboval a postupně se podílel i na vývoji prvních xxxxxxxx. Pak přišla revoluce. Stejně jako mnoho jiných velkých podniků i tenhle kolos o pár let později zanikl. Stroje zmizely, lidé odešli a zbyly jen prázdné haly. Budovy se ještě nějaký čas pronajímaly různým firmám, ale ani ty tu dlouho nevydržely. Jedna po druhé odešly, až areál definitivně osiřel. Dnes už tam po původní firmě nezbylo téměř nic. Jen jeden kryt, který kdysi sloužil jako archiv. Uvnitř se válely svazky faktur, výplatních pásek, technických plánů a dokumentů, které tehdy dávaly smysl. Zbytek areálu mezitím převzal chaos. Řádí tam kde kdo – vandalové, bezdomovci, zvědavci i ti, kteří pozorují hvězdy.