Co k tomuto místu říct, krom toho, že to, že se stalo urbexem je naší národní ostudou a ukázkou toho, jak si Češi "váží" své historie? Je to místo, kde prý nic není...jen ten genius loci tu je asi ten největší ze všech míst u nás. Jaký dril tu nejspíš prožívali vojáci v době kdy to tu Marie Terezie na popud svého syna nechala vystavět? Měli i oni při výcviku nějakého kaprála Himmelstosse, který tu týral své svěřence při natáčení Na západní frontě klid? A co tu zažívali vojáci První republiky? Nápisy na chodbách psané švabachem i třeba německé balení sichrhajcek tu připomínají to nejtemnější období místa, kdy tu bylo za nacistů židovské ghetto. Konkrétně ženy s dětmi a ve sklepě bylo vězení pro potrestané vězně. Co tu ti naši nebozí spoluobčané zažívali, musí při tom pohledu napadnout každého, kdo má špetku empatie. A možná si řekne, jaké je štěstí, že ty zdi nemohou vyprávět... Po válce se sem vrátili vojáci, tentokrát už ti lidově demokratičtí. Je připomínají dodnes bolševická hesla na budově a jednooký lapka na koni. Pak tu po revoluci ještě chvíli byla armáda, po které tu zůstaly obrázky Dany a ve chvíli kdy odešla, začalo žalostné chátrání, občas okořeněné promenádováním panáků typu Babiš, který i tady lhal, jak bude líp. Mezitím se zřítily střechy a tím zanikly půdní prostory, kde se odehrávala za války dětská opera Brundibár. Trámy střech smutně visí do dvora, kde vězni ghetta směli hrát fotbal a já tomuto místu přeji, aby se dočkalo záchrany už jen proto, že se jedná o součást největší památky holokaustu na světě.