Uprostřed hustého smrkového lesa na Šumavě stojí ruiny staré radiotechnické roty. Budovy jsou pohlceny mechem a mladými smrčky, které prorůstají zbytky cest a zdí, jako by les pomalu pohlcoval vše, co kdy bylo lidské. K bráně vede slepá cesta a končí u zrezivělé brány, pevně uzamčené dvěma starými zámky. Za bránou leží spadlý strom, jehož kmen blokuje každý průchod, a kolem panuje ticho, přerušované jen občasným kapáním vody ze střech. Každý krok tu zní cize, jako by samotný les hlídal, že sem nikdo nesmí. Vzduch je těžký a vlhký, a zdá se, že stěny starých budov šeptají příběhy minulosti, které už nikdo neslyší.