Mezi nejzajímavější části vily patřilo zrcadlové schodiště a fontána pod vilou, která dnes už jen připomíná zašlou eleganci celého místa. Dnes je vila spíš tichou vzpomínkou na dobu luxusu, která pomalu mizí pod náporem času a přírody.

Typické místo, kde je krásně vidět, jak rychle dokáže příroda a čas změnit místo, které kdysi žilo.

Kostel, který už neslouží svému účelu. Tam, kde kdysi zněly varhany a zpěv, dnes zůstává jen dutá ozvěna. Lavice čekají na věřící, kteří už nepřijdou, a světlo prosvítající skrz barevná okna maluje stíny na zdi pokryté graffiti. Staré křesla hlídají oltář, jako by ještě věřila, že se někdo vrátí. Vůně svíček zmizela, ale ticho má pořád váhu. Na poslední fotce budova opuštěného sirotčince.

Nebyly jsme v celém domě, bylo tam dost nakouřeno, úplně jsem nechtěla, aby na nás někdo vyběhl (ano je opravdu majitelem opuštěný, bude spíš nějaký bezdomovec z nedalekého města) měli jsme pantofle 🤣

Zcela pravděpodobně se jedná o zbytky nedostavěného bývalého kasárenského areálu „Bílý vrch“. První budova je nedostavěná. Část areálu funguje pro firmu.

Místo, kde se zastavil čas. Zdi bez střechy, prázdné otvory po oknech a ticho, které slyšíte až do morku kostí. Tento zámek/panský dům je dnes jen schránkou vzpomínek… a možná i něčeho víc.

Říkají tomu Český Černobyl. My říkáme – město duchů s vlastním příběhem. Město, které mělo žít, ale dnes z něj zbyly jen stíny a beton. Srdce bývalého vojenského prostoru, kde zněla ruština častěji než čeština. Sovětská armáda tu žila vlastní život, ale po roce 1991 všechno nechala napospas času. Dnes tu najdete prázdné domy, které zarůstají zelení. Ticho občas přeruší vítr nebo šramot… nebo jen vaše vlastní kroky. Není to Černobyl, ale atmosféra vás pohltí stejně rychle.

Zapomenutá základní škola, která kdysi vzdělávala děti sovětských důstojníků v srdci vojenského prostoru. Po odchodu armády zůstaly prázdné chodby a ozvěna smíchu, který už nikdy neuslyšíte. Dnes místo patří tichu, přírodě a těm, kdo se odváží nahlédnout za oponu minulosti. My jsme tu byli – a bylo to jako procházet učebnicí dějepisu, kterou si vzal do parády čas.

Náš úplně první urbex. Jsme začínající urbexeři, tak prosím berte s mírou.