Jedna cesta dovnitř, stejná ven. Vstup byl snadný, ale delší průzkum ukončil nečekaně spuštěný alarm – část objektu je stále pod proudem. V tichu rozsáhlé budovy zněly jen dvě věci: hlasité křupání prachu pod podrážkami a šustění křídel holubů, kteří tu teď vládnou. Uvnitř zůstalo vše téměř nedotčeno. Pracovní haly, pokryté silnou vrstvou jemného bílého prachu – zřejmě kaolinu – působí, jako by tu výroba skončila včera. Kanceláře, ač zaváté časem, stále drží svůj tvar: stoly, židle, dokumenty. Místnostmi prostupuje podivná kombinace klidu a napětí. Tato dnes již opuštěná porcelánka nepřežila dopady covidové krize. Ještě předtím se však psala jiná kapitola – kdysi tu stával rozlehlý dvůr s vlastním pivovarem a hostincem. Dříve místo společenského ruchu, plesů a divadel, později zastávka prvních dálkových autobusů. V meziválečném období přešel celý areál do průmyslového využití, které se s různými obměnami udrželo až do nedávné minulosti.

Šel jsem si takhle na procházku po Itálii, a najednou na protějším kopci spatřím ruiny domů. Po důkladném prozkoumání místa na mapách a ujištění se, že jde o opuštěnou vesničku, jsem se rozhodl, že se tam vydám. Vybral jsem si přímou cestu nahoru do kopce. Jen pár metrů nad hlavní silnicí jsem narazil na staré, opuštěné terasy, kde dodnes rostly olivovníky a citroníky. Po půlhodinovém výšlapu jsem opravdu dorazil k domům. Na uvítanou mě přivítal nápis: "Nevstupovat. Nebezpečí zřícení budov." Pohybovat se po opuštěné vesnici bylo velmi obtížné, a kvůli stavu budov jsem se ani neodvážil vstoupit dovnitř. Prošel jsem celou hlavní ulici, ale další postranní uličky byly zarostlé bodláčím, takže z nich bohužel nemám nic. O tomto místě se mi ani nepodařilo nic zjistit, ani v kronikách, ani na starých mapách. Jediné, co jsem se dozvěděl, je, že oblast byla mnohokrát zasažena silnými zemětřeseními. Pravděpodobně kvůli rozsáhlým škodám vesnice už nikdy nebyla místními opravena.

Po nějaké době jsem opět navštívil sluneční lázně. Když jsem zde byl naposledy, kvůli nedostatku času jsem vynechal poměrně podstatnou část lázní. Byli jsme tu jen chvíli, ale stihli jsme potkat další tři skupinky urbexáků. Jedna z nich byla moc fajn a provedla nás po lázních, dokonce nám i něco zajímavého o lázních pověděli.

Starý farmářský domek v remízku uprostřed polí již přes 20 let chátrá a upadá v zapomnění. Už 20 let sem nevede žádná cesta a jediná možnost, jak se dostat dovnitř, je prodrat se houštím a tím, co dříve byla zahrada. Farma se skládá ze tří budov – dvou stodol a jedné obytné budovy. Obě stodoly byly dvoupatrové, ale kvůli jejich stavu jsem dovnitř nešel, jen jsem nakoukl ze dveří. Hlavní budova na tom není o moc lépe, a byla chyba pokoušet se vejít do sklepa, kde nic nebylo, jen se se mnou utrhly zbytky schodů, které se po mé návštěvě změnily v klouzačku, a zůstal jsem celý zaprášený od písku a prachu. Ve vnitřních prostorách obytné budovy se nachází jen několik kusů nábytku a pár časopisů oslavujících sklizně místního JZD.

ZD začalo upadat kolem roku 2005. Dnes je rozděleno mezi několik vlastníků; část se využívá jako stáje, část jako sklady a část je opuštěná. Na ostrově poblíž tohoto areálu se nachází množství opuštěné techniky.

Navštíveno opět s @0pixelsleft a zároveň krásná 16km dlouhá procházka k objektu. Jen škoda že začalo pršet, takže jsme nenafotili zemljanky bázén a okolí Javoru a jen jsme si to jen v rychlosti prošli.

Původně textilka, později závod na výrobu rakví. Objekt je z větší části prázdný, částečně využíván jako truhlárna. Fotky jsem nafotil již před půl rokem, ale nedávno jsem ho znovu navštívil (bez fotek). Sklepy byly v zimě zatopené a v létě voda o něco klesla.