⏳Blíží se konec dne a slunce pomalu ustupuje. Stíny se prodlužují a vzduch chladne. Jdu od vesnice proti proudu potoka na samotu, kde stojí starý vodní mlýn. Nikdo zde už nežije. Vodní kolo dávno sežrala voda a čas. Většina místností je prázdná, jen místy se zachovalo něco z mlynářského řemesla. Potok vedle domu šumí stále stejně, lhostejný k tomu, že lidské ruce, které ho kdysi krotily, dávno zmizely. Vejdu dovnitř. V šeru je cítit vlhkost a staré dřevo. Paprsek zapadajícího slunce proniká rozbitým oknem. Najednou se mi zdá, že slyším tiché klepání. Uvědomím si, jaké je tu ticho — tak hluboké, že v něm člověk slyší vlastní myšlenky. Přemýšlím, kdo tu kdysi žil, kdo každé ráno otevíral vrata a naslouchal vodě, která dávala mlýnu život. Čas ale mele jinak než kameny — pomalu, neúprosně, a všechno jednou rozemele v prach.