

Nemocnice byla postavena mezi lety 1903–1906 v době největšího rozmachu města. Oficiální městské zdroje uvádějí otevření kolem roku 1905. Největší období nemocnice Vrchol přišel v 70.–80. letech. Nemocnice měla: chirurgii, internu, gynekologii, porodnici, dětské oddělení, pohotovost. zavřena po roce 1989 začaly problémy: úbytek obyvatel pohraničí, nedostatek lékařů, zastaralý areál, vysoké provozní náklady, změna financování zdravotnictví





Provoz byl ukončen v červenci 2012 z důvodu malého zájmu. Součástí byla také sauna a menší wellness. Byla naplánovaná rekonstrukce ale z finančních důvodu se od ní upustilo. Bazén se vyprázdnil a objekt se částečně zapečetil. A teď, po skoro 15 letech, se s budovou něco děje. Děje se ale přesný opak toho, co by místní chtěli. Budova je vyklízena a zřejmě se plánuje její likvidace. Z důvodu zachování lokace jsou určité věci zamazány.




This is the end....... Poslední slíbená výprava, a to do haly cídírny, kde se ale skrývají i různé dílny, kanceláře mistrů, výdejny materiálu, sklady. K takovému provozu samozřejmě patří i nezbytná budova se zázemím zaměstnanců v podobě šaten a sprch, kanceláří, kartoték a tady i archivu.

Zdravím, také se podělím o fotky z místa které nedávno navštívil i Clearadv Malý domeček který stojí u hlavní silnice v jedné vesnici nedaleko pribrami Patřil nejspíše jednomu staršímu pánovi ročník 62 Na zahradě stojí několik aut většina již bez RZ V baráčku jsme našli dle vytištěného záznamu z bankomatu transakce z roku 2022 Nachází se zde i garáž která byla zvenku zamčena, nicméně se do ní dalo dostat průlezem přes půdu která jak bývá , byla plná všemožného bordelu V garáži jsme našli starého odemčeného žigulíka






🛷 Vyrážím na kopec ne po pěšině ani po schodech, ale po dráze, která má délku víc než 1000 metrů. Šlapu na vrchol sáňkařské dráhy. Vznikla pro oddíl bobů a saní. Počátek se píše od září 1957. Nejdříve se jezdilo na přírodní dráze a pak vznikla dráha betonová. Má osm zatáček a dvě delší rovinky.




















Z hotelu Vaníček se stala už jen odporná smradlavá ruina. Plná bezdomovců a všeho možného. Zhruba 15 minut po našem odchodu z budovy, byla objekt zkontrolovat policie, tudíž to je asi i pravidelně nějak kontrolováno. Pravda že v širším centru Prahy se moc dostupných urbexů nenachází, ale tomuhle bych se asi vyvaroval. Maximálně na nějaké fotky z venčí.


Dříve velkolepý hotel, dnes už ubytovna maximálně pro bezdomovce. Velkolepý hotelový komplex nacházející se na samém konci Prahy, poskytuje více míst ke průzkumu. To, že se jednalo dříve o opravdu krásný areál se můžete stále ujistit na některých rezervačních portálech. Dnes už v areálu probíhají pomalé rekonstrukce, tudíž bych s návštěvou neotálel, a určitě bych byl více obezřetný, alespoň v určitých částech.

Kdysi významný přeshraniční přechod, dnes zpustošený areál s obrovskou kolejovou pouští, kde dnes projede už jen pár vlaků. Obrovská nádražní budova je relativně snadno přístupná. Já jsme navštívil jsem pouze malou část budovy, ale myslím, že stav zbytku bude stejný. Upozorňuji na špatný stav budovy, a nevím jaké jsou v Polsku pokuty pro české urbexery takže bacha :).



Každý vagon a mašina mají svoji konečnou stanici. Po hodně letech, po milionech kilometrů, je čeká ta úplně poslední stanice. V Čechách je většinou tady, pokud je nepotká to štěstí – odprodej dál na východ nebo se nestanou exponátem v muzeu. Tady z nich vezmou některé kovové orgány, které jsou ještě k použití. Ten zbytek rozeberou. Roztrhají ho stroje s drapáky a pošlou na něco nového. Třeba opět na nový vlak nebo hřebík.


Únor 2026 Nehlídané, ale vedle sídlí policie. My jsme se s nimi v objektu nesetkali. Hlavní vchod je uzavřen, ale alternativní je hned u něj. Objekt je velký, má několik podlaží sklepů, v jednom z nich je nakreslený pentakl. EMF tam reaguje až do červena. Celou dobu jsme cítili, že někdo chce, abychom šli pryč a nechce si moc povídat, ve sklepě byla energie trochu jiná. Při průchodu budovy jsme slyšeli hlasitý zvuk, jakoby sebou práskly dveře, dále nic. Z nejvyššího patra je hezký výhled.












Tenhle motorest na naší nejstarší tepně byl uzavřený delší dobu. I když jsem o něm věděl a tehdy byl v top stavu, nestihl jsem ho navštívit včas a to mě dodnes mrzí. Kdo to tam zná, poznal by ho hned podle vstupu, kde byly místo tapet použité noviny ze světa motorů. A teď trochu historie. K uzavření došlo kvůli sporu s majitelem odpočívadla a pozemku pod motorestem. Firma totiž vlastnila pouze budovu, ale dlužila za pronájem pozemků. Když šlo do tuhého, motorest záhadně 🔥 a od té doby se nic neděje.






Velice krásná lokace na dost zajímavém místě na kterém by mě tedy vůbec nenapadlo, že by takový skvost mohl být. Bohužel, ale existují dementní urbexeři, kteří si tento a další kryty přivlastňují a zamykají si ho, takže ten přístup může být ještě těžší, než může působit...














Tak jsem byl vyzván k účasti na průzkumu několika krytů v opuštěné fabrice. Už při prvním pohledu bylo jasné, že nepůjde o krátkou procházku. Areál tvořily vysoké vícepodlažní budovy, mezi nimiž prostor vyplňovala jedna jednopodlažní stavba. Překvapila mě celková velikost komplexu. Bloudili jsme tam tři hodiny a nejsem si jistý, že jsem viděl všechno. Celý areál tvořil zastavěný čtverec o rozměrech zhruba 150 × 150 metrů, ale uvnitř působil jako labyrint – chodby se větvily, schodiště vedla dolů i nahoru. Některé dveře otevíraly jen další dveře. Národní podnik fungoval už od xxxxxxxxxc let. Zpočátku se věnoval výrobě strojů na xxxxx xxxxxx – těžkých, hlučných mechanismů, které tehdy představovaly vrchol techniky. Jak čas plynul, podnik se přizpůsoboval a postupně se podílel i na vývoji prvních xxxxxxxx. Pak přišla revoluce. Stejně jako mnoho jiných velkých podniků i tenhle kolos o pár let později zanikl. Stroje zmizely, lidé odešli a zbyly jen prázdné haly. Budovy se ještě nějaký čas pronajímaly různým firmám, ale ani ty tu dlouho nevydržely. Jedna po druhé odešly, až areál definitivně osiřel. Dnes už tam po původní firmě nezbylo téměř nic. Jen jeden kryt, který kdysi sloužil jako archiv. Uvnitř se válely svazky faktur, výplatních pásek, technických plánů a dokumentů, které tehdy dávaly smysl. Zbytek areálu mezitím převzal chaos. Řádí tam kde kdo – vandalové, bezdomovci, zvědavci i ti, kteří pozorují hvězdy.










Krok za krokem se zvedám výš, vzduch je chladný a tichý. Hledám starou pilu. Mezi stromy se najednou něco objeví. Má to umělé, lidské tvary – velký kus rezavého železa. Zastavím se a poznávám část katru, z velké části zapadanou listím. Jdu správným směrem. Les si pamatuje víc než mapy. O kus dál leží další fragmenty: pokroucený rám, zbytky řemenice. Všechno je roztroušené, jako by se pila sama rozpadla a nechala po sobě stopu. Ještě že stromy nemají listí. Skrz holé větve vidím dál, než by bylo v létě možné. A pak se to objeví. Silo na piliny – vysoké, červené i rezavé. Trubky se bortí a padají, ale silo pořád stojí. Za ním haly bez střech, s okny vyplněnými zvláštními luxfery, které chytají studené světlo. Zastavím se. Našel jsem ji. Ne takovou, jaká byla, ale takovou, jaká zůstala.




Stálý úkryt neboli bunkr proti zbraním hromadného ničení byl vybudován v roce 1988 a naposledy se o něj někdo staral v roce 2004. Dnes je zapomenutý zhruba 30 metrů pod zemí a nedá se do něj dostat jinak než únikovým východem po žebříku. Přestože měl sloužit jako ochrana v těch nejhorších scénářích, zůstal opuštěný a uzavřený před světem. Otázka zní, proč už se o něj nikdo nestará. Není to potřeba? Zapomněli na něj, nebo měl být zapomenut úmyslně? A co když v jeho temných chodbách stále něco čeká…











Štolový kryt civilní obrany slouží k ochraně obyvatelstva v době ohrožení, zejména při válce nebo mimořádných událostech. Jde o úkryt vybudovaný ve štole nebo tunelu ve skále, který využívá přirozenou pevnost horniny. Hlavní účely a funkce štolového krytu: Ochrana před bombardováním a tlakovou vlnou – masiv skály dobře tlumí výbuchy Ochrana před radiací při jaderném výbuchu Ochrana před chemickými a biologickými látkami (kryt bývá vybaven filtrací vzduchu) Úkryt pro civilní obyvatelstvo nebo důležité instituce Krátkodobé přežití – kryty mívají zásoby vody, elektřinu, ventilaci, někdy i hygienické zázemí Výhody štolových krytů: vysoká odolnost díky umístění ve skále menší náklady než stavba nadzemních betonových krytů dobrá stabilní teplota

Zámek by v této ruině málokdo poznal, i když tu byla jistá snaha o rekonstrukci. A nebýt rozmetače hnoje značky Mengele, ani to sem nedávám, ale Mengele? Jako vážně?! To jméno by měl znát asi každý, ale tušili jste, že otec Anděla smrti založil firmu, která 140 let vyráběla tyto agrostroje? Mě by nenapadlo ani ve snu, že do roku 2016 se jakékoliv výrobky honosily jménem téhle kreatury...





Byla ještě tma, když jsme vyrazili na průzkum opuštěného domu v srdci obce. Proto není světlost a kvalita úplně dobrá. Dům snad ještě před covidem patřil paní s postiženým synem. Oba pak ale "zmizeli". Paní zřejmě umřela a syna dali do domova, nebo se odstěhovali do něčeho šetrnějšího. Dům teď chátrá a prodává se přes realitku. Je ale staticky narušený, takže se spíše čeká na demolici.

Bývalý vojenský prostor, nevím zda VVP nebo jen posádkové cvičiště, každopádně armáda zde byla od padesátých let do roku 2001. Postupně se prostor zmenšoval a zmenšoval, takže ve skutečnosti se dají najít pozůstatky armády o dost dál, než je vyznačeno v mapách z devadesátých let. Dle jistých pamětníků byl prostor dříve třeba i čtyřnásobný. Část prostotu se skládala z kasáren, dále z tankodromu, ze střelnice Klášterec, cvičiště Radost, muničního skladu a menších výcvikových zařízení. Právě cvičiště radost je dost nedefinovaná oblast. Ale zjednodušeně je to prostor mezi tankodromem, horní silnicí a západní hranicí prostoru. Kde se ale nacházeli hranice prostoru např. v sedmdesátých letech jsem nikde nenašel. Za každé info budu strašně vděčný. Některé objekty jsou v soukromém vlastnictví, něco je stání, něco chátrá, něco se opravuje, někde jsou pastviny a jinde to zarůstá lesem. Toto místo patří k mým oblíbeným, kdo má nějaké dobré typy v okolí, rád si popovídám a posdílím ;)

Nedávno bohužel zbořený domek z již předem zbořeného statku. Majitelem byl pán, který "se přestěhoval" do domova důchodců, jeho majetek- velký statek, se nakonec dostal do rukou developera, který zahájil demolici. Malý domek, který nebyl téměř vyklizený, však přežil až do tohoto roku. Poslední fotografie z demolice je z letošního roku, zbytek je rok 2021.

V okrese Praha západ se má nacházet mnoho zajímavých podzemních prostor, bohužel ty, které jsem najít chtěl, jsem nenašel, ale objevil jsem něco jiného a také pěkného. I když vstup není pro klastrofobiky vhodný ;) Zřejmě se jednalo o podzemní pískovnu, jako je Močálka a pod. Je to foceno mobilem, takže kvalita nic moc.

Palác, kde musel bydlet nějaký tlouštík a milovník jídla. Proč si to myslím? Palác měl dvě kuchyně a výtah na jídlo. Propadlé stropy a balkon. A hned vedle měl obrovský kolchoz, předpokládám kravín s teletníkem a drůbežárnou, takže soběstačný provoz pro nekonečný hodokvas. Ale ty schody smrti byly boží. A nespadly pode mnou, což se divím...

Zajímavý objekt, který bych zastrčený v tak bohem zapomenutém místě spíš nečekal. Dal by se asi ještě zachránit, s trochou snahy a kopcem financí. Moc hezké litinové kandelábry. Jistě tam bylo i zábradlí ve stejném stylu - to už pravděpodobně magneti odnesli do sběrných surovin.

Byla jednou jedna slévárna, v ní stála ohromná formovna a v ní jako srdce jejích výrobků ve dvou patrech modelárna. Ale co by bylo srdce bez těla? Tady je celé skoro město, kde se připravuje písek, z kterého bude to těsto do forem. Město hvězd se dotýkající, kde i kamarádce horolezkyni bylo blbě. Když ho projdete, zjistíte, jaká je to věda... Pomalu jak stvořit Golema.






Ráno. Nula stupňů a jde mi pára od pusy. Dopínám zip od bundy až kam to jde. Silueta výškové budovy vystupuje z mlhy a s parťákem pomalu hledáme vstup. Nějakou tu chvíli na to už koukáme ze střechy jak si sluníčko probíjí cestu skrz mraky. Stálo za to si přivstat... Díky Simčo za tip :-)


Barokní zámeček vzniklý několika přestavbami původní tvrze, který mnohokrát změnil majitele i svůj účel. Za První republiky v něm legionáři zřídili sirotčinec a nechali budovu adaptovat pro jeho potřeby. Před druhou světovou tu byla dětská ozdravovna. Za války tu byly uloženy vzácné knihy, chráněné před nálety. Po válce tu zas byli mladí Němci z pohraničí na práci, než byli vysídleni "zpět do Říše", kam před válkou jejich rodiče tak toužili. Pak se tu vystřídala učňovská škola, sklady, na které dodnes odkazuje výjev a'la výstřel z Aurory, i domov důchodců. Dnes je v soukromých rukou, byl tu pokus o rekonstrukci, asi posloužil i filmařům jako kulisa, ale nakonec je z něj jen past pro divoká zvířata.





Jedná se už spíše o ruinu, ale díky hezkému okolí, a krásnému výhledu z posledního patra to pořád stojí zato. Areál nemocnice je na celkem odlehlém místě, tudíž není moc velké riziko, nějakého nepříjemného setkání s nezvanými hosty. Ve vyšších patrech, doporučují zvýšenou opatrnost, v jedné části je propadlá střecha, ale jinak komplex působí stále celkem bytelně.
















Co k tomuto místu říct, krom toho, že to, že se stalo urbexem je naší národní ostudou a ukázkou toho, jak si Češi "váží" své historie? Je to místo, kde prý nic není...jen ten genius loci tu je asi ten největší ze všech míst u nás. Jaký dril tu nejspíš prožívali vojáci v době kdy to tu Marie Terezie na popud svého syna nechala vystavět? Měli i oni při výcviku nějakého kaprála Himmelstosse, který tu týral své svěřence při natáčení Na západní frontě klid? A co tu zažívali vojáci První republiky? Nápisy na chodbách psané švabachem i třeba německé balení sichrhajcek tu připomínají to nejtemnější období místa, kdy tu bylo za nacistů židovské ghetto. Konkrétně ženy s dětmi a ve sklepě bylo vězení pro potrestané vězně. Co tu ti naši nebozí spoluobčané zažívali, musí při tom pohledu napadnout každého, kdo má špetku empatie. A možná si řekne, jaké je štěstí, že ty zdi nemohou vyprávět... Po válce se sem vrátili vojáci, tentokrát už ti lidově demokratičtí. Je připomínají dodnes bolševická hesla na budově a jednooký lapka na koni. Pak tu po revoluci ještě chvíli byla armáda, po které tu zůstaly obrázky Dany a ve chvíli kdy odešla, začalo žalostné chátrání, občas okořeněné promenádováním panáků typu Babiš, který i tady lhal, jak bude líp. Mezitím se zřítily střechy a tím zanikly půdní prostory, kde se odehrávala za války dětská opera Brundibár. Trámy střech smutně visí do dvora, kde vězni ghetta směli hrát fotbal a já tomuto místu přeji, aby se dočkalo záchrany už jen proto, že se jedná o součást největší památky holokaustu na světě.








